Rozhodnutí napsat tuhle polemiku mě napadlo, když jsem si v lednovém Rybářství se zájmem přečetl některé odpovědi na dotaz „Proč jsou váženější muškaři než vyznavači přívlače“. Tento dotaz v listopadovém čísle časopisu položila redakci a rybářům moje kamarádka Pavla Foltýnová.
Nechci, aby moje polemika vyvolala jakoukoliv vášnivou debatu, která již po dlouhá léta mezi některými vyznavači obou technik při rybaření na pstruhových vodách panuje. Mým cílem je spíš donutit rybáře k zamyšlení jestli jde vůbec najít společnou cestu, která by pomohla najít oběma táborům společnou řeč. Sám jsem vášnivým vyznavačem přívlače a s muškařením zatím pouze koketuji ve své mysli, ačkoliv jsem již 3 roky vlastníkem muškařské výbavy. Začít mám ještě dost času a třeba k tomu i někdy v budoucnu dojde, ale rozhodně se pak nikdy nebudu považovat za nějakého spasitele a svoje názory na přívlač, kterou mám rád nezměním.
Když jsem s přívlačí na pstruhových vodách cca před 7 lety začínal, tak jsem patřil k celé řadě rybářů, kteří při vláčení používali a dodnes určitě používají třpytky a woblery. Touhle cestou jsem se vydal, protože mi v té době připadala naprosto normální a běžná. Výpravy k vodě jsem automaticky bral jako odpočinek a relaxaci a ani ve snu mě nepadalo, že při těchto výpravách můžu cíleně ubližovat rybám a hlavně pstruhům, které jsem na tyto nástrahy nejčastěji chytal. Byl jsem klasický začátečník, který si v obchodě koupil výbavu, velkou tašku nástrah a prostě jsem vyrazil k vodě. Někdy jsem si chycenou rybu vzal a někdy zase pustil. V té době jsem nad tím nepřemýšlel, tak jako teď. I dnes si někdy ryby beru a někdy ne, ale můj způsob rybaření se za těch 7 let hodně změnil.
Po určité době jsem postupně vyměnil třpytky za gumové nástrahy na jigové hlavě a woblery jsem a začal osazovat trojháčky bez protihrotu. Dneska chytám výhradně na jigy bez protihrotu a nebo s kvalitně zamáčknutým protihrotem a woblery mám osazené jednoháčkem bez protihrotu a ryby chytám pořád stejně, akorát jsem k nim určitě šetrnější než když jsem s rybařením začínal. Změnil jsem svoje zvyky a nepřipadám si, že by mně to nějak výrazně omezovalo. Pokud mi nějaké ryby padají, tak je to tak asi správně a rozhodně to nebude tím, že nemám protihroty, ale spíš rukama. To, že mi kamarádi občas říkají leváku asi bude správně, ale mě to nevadí.
Každý může dojít k určitému poznání, ale nemusí to být hned a také to někdy nemusí člověk zvládnout sám. Osvěta, jak se chovat k rybám a co je šetrné a co není, většinou nikde není dost kvalitním způsobem publikována. Knihy a zákony nás omezí pouze na jednoduché konstatování co se smí, kdy a jak, ale většinou to neřeší vůbec podstatu problému. Na většině diskusních serverů končí nějaké náznaky debat hádkami a vzájemným se urážením. Každý si hájí pouze svou pravdu a většinou i ego a jediným výsledkem bývá zjištění kdo je větší pure muškař nebo vláčkař, masař, debil atd.
Jako každý rybář jsem si prostě musel najít cestu, jak být k rybám a především pstruhům šetrnější a co nejméně jim ubližovat a myslím, že to jde i při přívlači, ale je potřeba změnit celou řadu návyků a zvyků a především také zákonných ustanovení, které by měli být určitě první cestou, které nám mohou pomoci najít společnou řeč. Nemyslím, že tahle cesta bude jednoduchá, ale rozhodně jí nepomůžeme věčným hádáním se napadáním se co a kdo je lepší a kdo je horší.
Celková situace na pstruhových vodách je za poslední roky velice složitá. Většina pstruhových vod je pod velkým tlakem ze strany rybářů, predátorů, pytláků, vnějších vlivů přírody a také neřízených, necitlivých a ničivých zásahů člověka při kultivaci vodních tokům, který se ohání ochranou před povodněmi a mnoha jinými možnými zájmy, které vůbec ničemu neprospívají. V řade organizací je navíc nejjednodušším a nejlevnějším způsobem zarybňování vod nasazování pstruha duhového, aby byly ukojeny ty nejzákladnější choutky celé řady rybářů, kteří myslí především žaludkem.
Na určitou chvíli to může pomoci decimování populací pstruha potočního, ale krátkodobá řešení se většinou můžou minout účinkem. Proto si myslím, že malým začátkem může být třeba i změna chování nás rybářů a až se naučíme chovat slušně sami k sobě, tak se třeba naučíme chovat lépe i k celé přírodě a začneme ji pomáhat i jinak než demagogickým tvrzením, že jakákoliv přívlač je škodlivá a kdo není pure muškař je vlastně nic.
Autor: Roman (BOB) Stříž
